Arabské přísloví: "Nezlob se, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnitý keř má růže."

Úvaha o pozitivních věcech doby i mého života. Umějí se lidé ještě radovat?

Jana Svobodová

Naše doba - mám na mysli posledních sto let - je plná objevů a zvratů, ať už těch pro lidstvo užitečných, nebo zkázonosných. Kdybych měla srovnat rychlost vývoje za posledních tisíciletí a posledních sto let, řekla bych, že poměr je téměř 1:1. Uměl si někdo před třemi sty lety představit, že se bude dívat do celého světa prostřednictvím jakéhosi hranolovitého elektronického zařízení nebo že si bude povídat či dopisovat s člověkem na druhém konci světa s okamžitou odezvou? Ano, ale asi tak, jak si dnes dovedeme představit, že bychom tyto možnosti ztratili. Naše doba nás stále něčemu učí, stále nás nutí k postupu, a to čím dál tím větší rychlostí. Jen co člověk vynalezne nějaký převratný objev, hned se snaží dovést ho až k dokonalosti, a čím více se mu práce daří, tím má na sebe větší nároky. Na tom samozřejmě není nic špatného, pokud se toho dobrého objevu nezmocní krutí a prospěchářští lidé. Vždyť "atom" měl také původně sloužit lidstvu jako mocný zdroj energie, ale zkuste to vysvětlit hirošimským obětem.

Nechci naši dobu nijak přehnaně kritizovat. Jako každá má své klady a zápory. Považme jen obrovský pokrok v technických znalostech dnešní medicíny. Lékaři jsou dnes mimo jiné schopni pomocí tzv. gama nože zničit nádor, aniž by nějak poškodili tělo vnějšími zásahy často obtížných a zdlouhavých operací. Pacient si prstě lehne na lůžko, zajede do jakéhosi tunelu s obrovským množstvím bodových zdrojů, z nichž vychází obrovské množství dokonale přesně směřovaných paprsků a po tomto úkonu je schopen sám odejít. A toto je jen jeden z mnoha významných objevů. Která žena by dnes věnovala celý den drhnutí prádla na valše? Máme k dispozici množství přístrojů a zařízení, která dělají většinu práce za nás a šetří nám mnoho času. Získáváme tak více prostoru pro sebe, ať už ho každý využije jakkoliv. Někdo pro zábavu, jiný ho zase věnuje sebezdokonalování nebo práci za výdělek.

A co obyčejný člověk, jenž musí každodenně vstávat do práce, kterou si většinou snaží ze všech sil udržet? Co je pozitivního na jeho životě? Karel Čapek považoval přeci práci za bytostnou potřebu života, za prostředek seberealizace a uspokojení člověka. Ale splňuje dnes práce toto poslání? Samozřejmě, že existují lidé, pro které je práce potěšením. Mezi takové bych chtěla patřit i já. Tou nejlepší odměnou za mou odvedenou práci by bylo zcela jistě lidské štěstí. Opravdu bych chtěla lidem pomáhat - ať už prací na výzkumu léků, nebo třeba jako porodní sestra, abych viděla štěstí matek, když se poprvé dotknou svého dítěte. Velmi důležité pro každého člověka je vidět za svou prací výsledky, být pochválen nebo oceněn. A i když se třeba pochvaly nedočkáme, musíme mít alespoň jakýsi vnitřní pocit, že ta či ona věc se nám opravdu povedla. A takto to podle mého mínění Čapek myslel.

Myslím si, že na životě každého z nás se dají nalézt pozitivní věci. Přeci už jen to, že žijeme, je obrovský dar. K život ale potřebujeme jednu nezbytnou věc a tou je láska. Provází nás už od narození, kdy nás milují rodiče, a my, ač si to třeba neuvědomujeme, milujeme je.

Lidé by se neměli bát nebo stydět projevit náklonnost, úctu či podporu. To se často stává v přímém kontaktu. Zde bych chtěla vyzvednout jednu z nejnovějších vymožeností dnešní doby - internet. Lidé jsou prostřednictvím této elektronické sítě v "bezprostředním" kontaktu, a když nevidí tomu druhému do tváře, vyjadřují se mnohem emotivněji a otevřeněji. Tímto způsobem se mohou naučit lepší komunikaci.

V životě je důležité nikdy se nevzdávat, to vím z vlastní zkušenosti. Když mi bylo dvanáct let, stala se v mém životě jistá událost, o které jsem si myslela, že ji nedokážu překonat. V té době se mi zhroutil celý svět. Vše, čemu jsem kdy věřila nebo co jsem brala jako jistotu, najednou nebylo. Nevěděla jsem, jak mám žít dál. Dostala jsem se do jakéhosi několikaletého transu, v němž jsem si prostě nepřipouštěla, co se stalo. Ale měla jsem a mám výborné přátele a od té doby jsem s nimi zažila spoustu legrace a nezapomenutelných zážitků. Také jsem se zamilovala a jsem velmi šťastná. A to je myslím to pozitivní na lidském životě, nebo dokonce na lidském bytí. Kdybych to tehdy vzdala, připravila bych se o tolik skvělých příležitostí! Je mi osmnáct let a mám celý život před sebou. Je toho tolik, co můžu udělat, nejen pro sebe a své blízké, ale doufám, že i pro společnost.

Kdybych zde měla vyjmenovat všechny věci, které přinášení do života radost, byl by to jistě velmi dlouhý výčet. Pokusím se tedy alespoň vystihnout věci, které mohou udělat radost kdykoliv a komukoliv. Existují lidé, které když ráno vzbudí ptačí zpěv či sluneční paprsky svítící oknem na jejich ospalé obličeje, mají potom nejméně do poledne špatnou náladu a "sto chutí" koupit si na ubohé ptáčky vzduchovku. Ale proč? Zkuste se tomu poddat, ráno hned nevstávat, a jen tak minutku ležet a poslouchat to živé štěbetání a zpívání. Nikdo neví, jak dlouho to budeme moci vychutnávat s mírou dnešní devastace přírody. Bydlím na okraji města u hlavní silnice, a tak mi po ránu hned zlepší náladu, když mne místo dunících nákladních aut nebo řevu motorek vzbudí cinkavé pískání vrabců nebo kosů. Dělá mi radost déšť, který spláchne pach výfuků a dodá vzduch svěžest a listům třpyt. Náladu mi zlepšuje modré nebe a zářivé slunce a poletování motýlů, i když mi v kontrastu s tím létají nad hlavou vrtulníky a letadla.

S naší dobou - tedy i se svým životem - jsem vcelku spokojená. I když se v celém světě vede řada válek, vždy je zde něco pozitivního, k čemu se můžeme obrátit a co je třeba rozvíjet. Pro pozitivní věci nemusíme chodit daleko, nejlepší je začít hledat ve svém vlastním nitru. Každý v sobě může objevit nějaké pozitivum, byť třeba jen drobné, a z něj vycházet. Čím víc lidí to takhle udělá, tím více růží budeme nacházet na trnitém keři.